Kamila Havlíková

Odmalička mě fascinovala příroda. Potřebovala jsem v ní trávit spoustu času. Zkoumat, pozorovat, dívat se. Celkem logicky mě cesta zavedla ke studiu biologie na Přírodovědné fakultě. Jenže tady se zkoumání přesunulo pod střechy laboratoří a ústavů a já jsem postupně zjistila, že nejsem duší typický vědec.
Po narození první dcery jsem se vrátila k druhé svojí radosti z dětství – kresbě a malování. Výtvarné zachycení mi brzy nahradilo mikroskop i dalekohled. Kresba a malba se pro mě staly nástrojem, kterým zkoumám přírodu, život, svět. Ve chvílích, kdy jsem uprostřed divoké přírody, vnímám živly, počasí, ticho i zvuky. Tehdy cítím největší propojení: s přírodou, s živly – a sama se sebou. Štětec se pak pohybuje volně, je rychlejší než hlava, která má jinak tendenci všechno komentovat, hodnotit a opravovat. Sámové mají pro tento stav výraz MIELÁHISVUOHTÁ, stav mysli s odpojeným intelektem. V tomto stavu jsem zcela přítomná, mám zostřené smysly, asi i hlouběji dýchám. A pod rukama může vzniknout něco, co mě samotnou překvapí.
Bydlím v krajině civilizované, a tak za přírodou cestuji. A na cestách tvořím. Často jen do cestovních deníků, které jsou pro mě zásadním zdrojem inspirace. Miluji dlouhá souvislá putování, kdy se cesta a krajina postupně mění, podobně jako lidé, jejich zvyky a jazyk. Po večerech pak dávám do slov, co nestihly zachytit obrazy. Při každé pouti a delší cestě vznikají malované deníky – autorské knížky s mnoha postřehy, jazykovými záznamy, místní poezií apod. Sním si o tom, že některé z nich jednou skutečně převedu do tištěné podoby.

Jestli ve Vás dříme malíř-průzkumník, vydejte se na cestu se mnou.
Můžete prolistovat deníky z cest, projít se galerií nebo se třeba přihlásit na kurz.
Ráda Vám budu průvodkyní.