Příroda mě nepřestává udivovat. Ve své nekonečné proměnlivosti podob daných roční dobou, počasím, polohou slunce i mojí vlastní náladou. Všechno se stále mění, rodí se, roste, umírá a zase se rodí. Vracím se na stejná místa, která už ale nejsou stejná, a i já se vracím pokaždé trochu jiná. Někdy můj pohled přitáhnou vzdálené horizonty, kopce a oblaka. Jindy se pohled stočí dolů pod nohy, a vida, jak krásná houbička na tenké nožce, zblízka je stejně barevná, tajuplná a důstojná jako třeba růže nebo borovice. To jen měřítko je různé, skutečnost ale stejně zázračná. A co teprve, kdyby mohl člověk pod zemí sledovat, kam až vedou tenounlinká vlákénka téhle nepatrné houbičky, jak se proplétají mezi kořeny stromů, propojují s dalšími a společně tvoří síť rozprostírající se na kilometry.
Každá bytost, každá rostlina i každá věc v přírodě má svou viditelnou tvář, ale i tu skrytou. Nevíme, co se děje pod zemí, kolik klíčků v semenech právě proráží tvrdou slupku a míří neomylně vzhůru. Nevidíme, kudy proudí míza ve stromu ani kde právě kůrovec prokousává svoje umné cestičky. Můžeme se jen dohadovat, více nebo méně poučeně, jak to všechno spolu souvisí, nikdy ale nebudeme vědět všechno. A to je ta nádhera, vědomí, že mě to přesahuje, že je větší než já a já se jen mohu snažit být součástí, nepřekážet, nanejvýš něco podpořit, ale nikdy jít proti.
Podobně to je s malováním. Prvním podnětem může být cokoli. Pak ale přichází většinou dost zdlouhavé hledání. Jako bych se ponořila do nitra toho objektu a vydala se na průzkumnou výpravu. Kdysi jsem takhle objevovala pod mikroskopem, zůstaly ve mně ty obrazy buněk, pletiv a tkání, jen mě rušila povinnost popsat je vědeckými názvy, zakreslit do nudných schémat, pojmenovat. Na plátně mohu objevovat, aniž bych objekt rozřezala. Nechám se vést svým orientačním smyslem, hledám, často se i vracím a obraz vzniká postupně a pomalu. To už nemusím být přímo na místě, prozkoumávat už můžu v ateliéru. Věřím, že mě můj smysl dovede až k cíli a že si sama nepřekážím.
Někdy se stává, že při výpravě překročím bludný kořen. Najednou se obraz nehýbe z místa, jako by neexistoval žádný dobrý tah. To pak obrátím plátno lícem ke zdi a zůstane tak třeba rok i déle. A když ho pak uvidím po té dlouhé době, najednou je všechno jasné, cesta se našla…